Od počátku automobilového věku se neúnavní vynálezci a inženýři snažili vytvořit vozidlo, které by kombinovalo různé druhy dopravy. Historie je plná atraktivních řešení, která nebyla vždy úspěšná, od letadla až po ponorku. Ve skutečnosti většina z nich nikdy nepřekročila stádium prototypu, a přesto se z různých důvodů nestala skutečností. Hlavně proto, že například letadlo je nejen příliš komplikované, ale i dost nebezpečné zařízení. Mezi desítkami neúspěšných projektů se však jeden dostal k zákazníkům jako plně vyvinutý výrobní model. Nezměnil svět ani náš způsob dojíždění, ale nabídl velmi zajímavou alternativu ke standardním roadsterům nebo motorovým člunům. Ano, mluvíme o obojživelném modelu Amphicar 770, jednom z nejfantastičtějších klasických automobilů (nebo lodí), které kdy byly vyrobeny.
Obojživelná vozidla se používala hlavně v armádě a hrála velkou roli ve druhé světové válce. Po válce však neměly v civilní společnosti žádné skutečné využití. Hans Trippel, německý průmyslový designér, měl však jiný nápad. Chtěl vyrobit vůz, který by se ideálně hodil pro jízdu po ulicích a na vodě a který by byl schopen snadno přepínat mezi těmito dvěma úkoly.. Pomohlo, že Němci během války vyráběli lehké obojživelné vozidlo Schwimmwagen (plovací vůz), takže Trippel se jím inspiroval. Díky svým kontaktům v automobilovém průmyslu se mu podařilo zaujmout Quandt Group, významný německý průmyslový konglomerát, který chtěl investovat do automobilového průmyslu. V té době se společnost Quandt Group chystala na velký vstup do automobilového průmyslu a prvním krokem byla výroba Trippelova návrhu. O několik let později se však bratři Quandtové proslavili koupí společnosti BWM a její proměnou v dnešní podobu.
V roce 1961 byl tedy představen model Amphicar 770, který šokoval automobilové nadšence po celém světě. Jednalo se o plně funkční obojživelné vozidlo, které bylo schopné přepravovat čtyři osoby v relativním pohodlí na souši i na vodě. Modelové označení 770 bylo odvozeno od maximální rychlosti vozu – 7 uzlů na vodě a 70 km/h na souši. Navzdory modernímu současnému designu měl Amphicar unikátní konstrukci s uzavřenou karoserií a dvěma vrtulemi pod zadním nárazníkem. Motor byl umístěn vzadu a spojen se čtyřstupňovou manuální převodovkou. Na suchu jezdilo auto jako každé jiné, ale když jste chtěli vyrazit na vodu, museli jste pákou přepnout pohon a zapojit vrtule. Motor vzadu byl vypůjčen od vozu Triumph 1200 a v prvních modelech se jednalo o 1,1litrový čtyřválec o výkonu 43 koní. I když byla jízda na vodě tak snadná, jak jen mohla být, návod k použití doporučoval, že po každé plavbě musí majitel zkontrolovat těsnost a promazat všech 13 bodů, aby bylo vozidlo v perfektním provozním stavu.
Společnost Quandt Group byla Ampicarem nadšena a očekávala mnoho objednávek. Amphicar 770 byl nabízen především v USA za cenu kolem 3000 USD. Na poměry počátku 60. let to byla vlastně docela přijatelná cena a Amphicar stál stejně jako průměrný rodinný sedan. Přes počáteční zájem však humbuk kolem podivného obojživelného vozu brzy opadl. Důvod byl prostý. Amphicar, navzdory svým mnoha talentům, nebyl ve skutečnosti skvělým vozem pro řízení na souši a na vodě nebyl tak rychlý ani dynamický. S výkonem pouhých 43 koní to nebyl výkonný roadster a 7 uzlů by ho neoznačovalo za motorový člun. Ve snaze propagovat své schopnosti však společnost Quandt Group úspěšně propagovala reklamní kousky, jako bylo překonání Lamanšského průlivu nebo řeky Yukon, čímž dokázala, že tyto malé čluny zvládnou vysoké vlny a drsné podmínky.
Vzhledem ke specifické konstrukci se u vozů Amphicar po určité době používání objevily problémy s netěsnostmi a korozí a mnoho vozů skončilo pod vodou. Jelikož se jednalo o obojživelné vozidlo, voda se dostala dovnitř karoserie a nakonec se objevila koroze. Většina majitelů se pečlivě neřídila uživatelskou příručkou, což vedlo k četným problémům. Zároveň si společnost Quandt Group uvědomila, že Amphicar nebude mít takový prodejní úspěch, jak doufala, a v roce 1963, po pouhých dvou letech na trhu, výrobu zastavila. Amphicar 770 však byl komerčně dostupný až do roku 1968, protože řada vozů byla smontována i po ukončení výroby a prodána až po letech. Většina vozů skončila na americkém trhu, i když verze s pravostranným řízením se vyrobila v méně než 100 exemplářích. Nakonec bylo vyrobeno pouze 3 878 kusů podivného, ale působivého modelu Amphicar 770. Zajímavé je, že některé z nich byly dokonce používány jako záchranná vozidla.
Přestože se Amphicars nepodařilo získat mainstreamovou popularitu, mezi fanoušky obskurních vozů si získaly malé, ale věrné příznivce. Nadšenci Amphicar pořádají setkání a plavby na souši i na vodě a usilují o zachování tohoto jedinečného kusu automobilové historie. Mezi slavnými majiteli vozů Amphicar byla dvě známá jména – bývalý americký prezident Lindon Johnson a hollywoodská legenda Dan Akroyd, který jich měl celou flotilu. Pokud si dnes chcete vyzkoušet jedinečnou jízdu v Amphicaru, Disney Springs provozuje několik (přepracovaných) exemplářů v zábavním parku na Floridě. Podle očekávání dosáhly vozy Amphicars na trhu s klasickými vozy solidních cen, přestože se náhradní díly a komponenty shánějí obtížně.
